Jakuza - japonská mafia s dlhou tradíciou
Cosa Nostra je mezi mafiemi asi nejproslulejší, ale rozhodné není jediná — a dá se dokonce povedať, že není ani nejväčší a pravdepodobne ani nejstarší. Zatímco počet členu všech mafií se v USA odhaduje na 20 000 lidí, pro populačné poloviční Japonsko jsou odhady členské základný jejich místní mafie, jakuzy, mnohem vyšší — až 110 000 členu! Tradice jakuzy sahají až do 17. století, pričemž existují dokonce dve verze o tom, jak vznikla. Podlé jedné z nich vznikla jakuza za éry Tukugawova šógunátu, kdy nastalo dlouhé období míru a tak dlouho žádané služby samurajov byly y úpadku. Rostl počet bezprizorních roninú (samurajú bez pána) a ti se postupem doby kriminalizovali. Z vážených válečníkú tak vznikli obávaní zlodeji a nájezdníci. Jedna část roninov vynikala velmi složitými účesy, nosila mimoriadne dlouhé meče a mluvila velmi propracovaným slangem. Protože neméli pána a nikdo jim neporoučel, cestovali a délali, co je napadlo, tedy kradli, plundrovali a zabíjeli rolníky. Lidé je nazývali kabukimono („tí šialení") a práve na základe jejich tradice prý vznikla jakuza.
Predstavitelé jakuzy samotné ale preferují ponekud odlišnou legendu o svém vzniku. Shodují se rovnéž v tom, že jakuza vznikla v dobách, kdy se po zemi potulovali kabukimono a terorizovali obyčejné lidi, ale podlé nich jakuza vznikla na základe organizace machi-yokko (mestskí služebníci), která méla obyčejné lidi pred kabukimono chránit. Členové ochranné organizace machi-yokko pocházeli z nejnižších vrstev a jejich histórie trochu pripomína legendu o Robinu Hoodovi, který chránil rolníky ve stredoveké Anglii. Prý šlo púvodné o profesionálni hráče (bakuto) a potulné prodavače (tekiya), kteŕí v zájmu ochrany lidí vzali do rukou meče a prešli do riskantní (ale svým zpúsobem pohodlné) existence, kdy bojovali s kabukimono a ve volném čase se bavili pitím sake a hraním hazardních her. Není pochyb o tom, proč se jakuze líbí spíše toto vysvetlení - vždy byla více integrovaná v japonské společnosti než západní mafie.
Ohromující rozmach jakuzy nastal po druhé svetové válce, kdy Američané okupovali Japonsko a vláda byla slabá. K tradičním obchodníkúm a hráčum pribudla nová kategórie mafiánú, gurentai, kterí méli jako vzor spíše americké gangstery a často používali vyhrožování a násilí. Tato kategórie gangsterov rovnéž modernizovala japonskou mafii tím, že preferovala strelné zbrane pred tradiční katanou.
Japonská mafie se vyznačuje oproti západní radou výrazných specifik. Prvním z nich je fakt, že na rozdíl od západních mafií, které operují spíše skryté, svoje operace nijak nezastírá. V každém meste obvykle vedia, kde má jakuza svoje ústredí. Po druhé svetové valce mala jakuza údajné na 184 000 členu v 5 200 ganzích, čímž početné predčila tehdejší japonskou armádu. Je pochopitelné, že tak obrovská organizace mala obrovský vliv - první sjednotitel jakuzy ve 20. století, Jošio Kodama, zajišťoval ve 40. letech pro japonskou armádu radu úzkoprofilových strategických surovín, za což si získal ze strany Japonska velký vdék a titul kontraadmirála (a ze strany Spojencov klasifikaci válečného zločince). Zásadní protikomunistické postoje ovšem udelali záhy z Kodamy spojence nejen nové japonské vlády, ale také Američanú. Kodamovy gangy se postaraly o to, aby komunisté nedostali šanci spôsobiť v Japonsku väčší akce a Kodama dokonce obchodoval i s CIA.
Jakuza hrala po dlouhou dobu zcela otvorenou hru, protože její propojení s pravici a vyhranený politický postoj jí zajišťovaly velkou toleranci ze strany úradú - i když se dnes situace mení.
Členové mafie jsou rovnéž pomerné snadno k poznaní — mají velice rozsáhlá tetovaní, která obvykle pokrývají jejich tela zcela kompaktním zpúsobem tak, že pripomínaj! až spodní prádlo.
Tetovaní členu jakuzy slouží jednak jako ozdoba a poznávací znamení, zároveň ale i jako test, zda adept dokáže odolávat bolesti.
Nehledé na to, že radé z nich chybí články prstu, což je nejen neklamný znak toho, že k jakuze patrí, ale že také udélali niečo, za co byli svými šéfy potrestaní.
Štruktura jakuzy
Oproti západním mafiím vyniká jakuza mimorádne komplikovanou strukturou která zahrnuje radu funkcí, u klasických mafií neznámych, ale také zvláštni vztah členu „otec-syn" (ojabun-kobun). Klasická italská mafie má jednoduchou štruktúru: Kmotr (capo) rídí rodinu s pomoci svého zástupce a poradce (consigliere). Na nižší úrovni pak „desátníci" dávají instrukce svým „vojákúm", kterí pro špecifické úlohy využívají službu spriaznených externistov, kterí už ale nejsou sami členy mafie. Jakuza má naproti tomu pomerné rafinovanou stmkturu: Nejvyšší šéf (kumicho) má ke své dispozici svého poradce (saiko komon) a „šéfa velitelství" (sohonbucho). Vlastní oblastní organizovaní činnosti má na starosti „muž číslo dva" (wakagašira), jemuž pomáha fuku honbucho (pomocný šéf) se svými vlastními gangy. V jednotlivých oblastech pak pôsobí nižší oblastní šéfove (šateigašira), kterí mají k dispozici vlastní asistenty (šatejgašira hosa). Typická „rodina" jakuzy má rovnéž celou radu „mladších bratov" (satej) a spoustu „mladš ích velitelú" (wakašu).
Základem celé štruktúry jakuzy je priamy vztah dvou členu, staršího, nadriadeného „otce" (ojabuna) a jeho podriadeného „dítéte" (kobuna), který musí byt pripraven splnit jakýkoliv ojabunúv príkaz. Jak praví jedno z úsloví jakuzy, „kobun je kulkou ojabuna". Kobun tedy musí poslouchat, na oplátku se mu dostáva ochrany a rad ze strany ojabuna. Podobné jako u mafie má jakuza špecifický obrad pro prijímaní nových členu, pri kterém proti sobé sedí ojabun a nové prijímaný adept, který se po rituálu stane kobunem. Pijí saké spíšené se solí a šupinami, které si vymení a tím stvrdí vzájemný vztah. Jakmile je iniciace ukončená, dokonce i kobunova žena a deti mají povinnost poslouchat jakuzu.
Pokud člen jakuzy sklame svého nadriadeného, očekává ho často jubizume, trest, pri kterém si musí odseknout článek prstu. Tento zvláštni trest má svúj púvod v samurajských dobách - když bojovník príde o část ruky, není schopen držet meč tak dobre a stáva se závislejší na svém pánovi. Odsekávání článku prstú má svoje poradí, které souvisí s držením katany — pokud se katana drží správne, je nejdúležitéjší malíček, pak prsteníček, prostredník - a ukazovák samotný už je pri držení meče témér k ničemu. Proto si pri jubizume provinilec usekne nejprve článek malíčku, pri dalším provinční druhý článek malíčku, pak se prejde na prsteníček - a tak dále. Nadriadený pritom nemusí provinilci nie hovoriť - stačí, když mu dá núž a provázek, který má zastavit krvácení - všichni vi, co se stane! Provinilé pak rituálne prinese článek prstu pekné úhledné zabalený a není nutné, aby se svedči podívali, co v balíčku je - všichni to vedia - a i kdyby, stačí se podívat na ovázanou ruku...
